-------------------------------------------------------------------------------------

Police dogs video

 

 

.

 

 

 

 

Fram z Nové pošty  5.měsíců - ukázky

PSOHLAVEC

Budeme vyprávět příběh psa, o jehož původu toho mnoho nevíme. Naši dědové a dědové našich dědů mu odjakživa říkali vlčák, protože svým vzhledem nejvíce ze všech psů vlka připomínal,  to až mnohem později jej pojmenovali chodským psem. Kořeny jeho zrodu sahají až k dávným Chodům, kteří před staletími osídlili západní pohraničí české kotliny a kolonizovali pohraniční hvozdy, které byly spolu s pohraničními horami přirozenou, neprostupnou hradbou a přejít je bez spolehlivého průvodce bylo zhola nemožné. Chodové v těchto končinách  působili od nepaměti jako průvodci obchodních karavan , ochránci a strážci pohraničních lesů a ke své strážní službě  používali krom jiných prostředků, jakými byl například čakan nebo později ručnice,  i otužilých a ostražitých psů střední velikosti.

   O Chodech samotných se zmiňuje Dalimilova kronika již v roce 1040, kdy  vrcholil spor mezi  německým králem Jindřichem   III. a českým knížetem Břetislavem I. Jádrem  sporu byla kořist z Břetislavovy výpravy  do Polska z předcházejícího roku, ze    které Břetislav dovezl do Čech mj. i  ostatky  sv.Vojtěcha. Do Čech tehdy táhl německý  nepřítel dvěma směry, jeden proud tvořili Sasové vedeni míšeňským markrabětem  Ekkehardem II. po srbské stezce, a druhý po domažlické stezce vedl král Jindřich III. z bavorské strany.  Břetislav I. však v předstihu nechal na obou  směrech vybudovat záseky a tím   do značné míry eliminoval početní sílu nepřítele.  Dalimil      popisuje situaci před bitvou  takto:

          „ Potom vytáh kníže k háji,

             kde se císař s pluky tají,

             a záseky v krátké době

             obklopit dal vojska obě.

             Sotva si to zamane,

             začnou reptat zemané:

              „Budou-li nám odpor klást,

              zahubí i nás ta past“.

              Kníže řekl: „ V tom to vězí.

              Když mé vojsko nezvítězí,

              ať tu radši zhynem všici.

              Oni jsou přec útočníci.

              Nechceme-li dát jim v plen,

              statky i čest našich žen,

              nesmíme se Němcům vzdát.

              A kdo by chtěl prchnout snad,

              nevyvázne bez nehody.

              Bude zabit strážci Chody.“ *

Udržet bojovou morálku je problém v každém vojsku a v každé době a zvláště je-li nepřítel silnější. Ale Břetislav I. si věděl rady, a čím že to pohrozil případným dezertérům?  Chodové zřejmě měli  výsadní postavení i v tomto případě a jejich pozice by se dala přirovnat  k postavení   současné vojenské policie.  Přesný popis a výsledek bitvy je celkem dobře  znám a Břetislav I.  tehdy Jindřicha  III. slavně porazil, a bylo to jistě i zásluhou Chodů, kteří byli pro Břetislava I. spolehlivou součástí jeho vojska. Není se co divit, že za takové a podobné věrné služby získávali Chodové své výsady a majestáty i od pozdějších panovníků, jakými byl např. Jan Lucemburský, který  tak učinil v roce 1325. Bylo jich až 25 a není divu, že se o ně  Chodové tak brali, když je mnohem později o ně chtěla habsburská knížata připravit. Byli to svobodní lidé,  stejně jako  jiná skupina strážců hranice, kteří si říkali Kralováci, to podle území na kterém žili, chránili jej, a  které patřilo králi. Působili o něco jižněji v oblasti, kterou dnes nazýváme centrální Šumavou. Zhruba od Všerubského průsmyku po Železnou rudu a požívali stejných nebo podobných výsad udílených panovníky Českého království jako Chodové. V té době, ale ještě i mnohem později používali Chodové jako svůj znak pár plstěných bot,  to na znamení  jejich pochůzkové a strážní služby, tato okolnost není úplně přesně doložena, ale existují kusé zprávy o tom, že tomu tak bylo.  Není to nic divného,  vždyť bez dobrých bot si nedovede představit svou službu ani žádný současný voják, policista nebo příslušník bezpečnostní služby, zkrátka nikdo kdo se pohybuje v přírodě nebo ve městě, v náročných terénech, v kteroukoli roční dobu, za každého počasí. Na botách jsme všichni závislí více než si někdy dokážeme připustit a tak není divu, že se jim mnohde dostává takové pocty, že jsou ve vyobrazení různých erbů, odznaků, log apod. Boty nebo botu mají ve svém znaku i dnes policejní jednotky i jinde ve světě. Malý příklad  za všechny :     

USA-LOUISIANA-rukávová nášivka

BAVORSKO

Grenzschutzamt Schwandorf

kapsový identifikační štíte

   V druhé polovině 17. století, kdy vrcholil boj Chodů  s vrchností o zachování jejich majestátů  jim šlechta hanlivě říkala Psohlavci. Však také dodnes, když  má být někdo zostuzen, nebo pohaněn, tak se říká, že mu kdosi nasadil psí hlavu.  Psohlavci tedy nikoli proto, že měli na svém praporu psí hlavu, ale proto že je chtěli urazit a srazit jejich hrdost na kolena.  Hlava psa se na chodský prapor dostala až o dvě století později, díky Mikoláši Alšovi, který ji nakreslil na prapor Chodů, když ilustroval Jiráskův slavný román Psohlavci. Proč nahradil pár plstěných bot ve znaku psí hlavou nevíme, ale lze se domnívat, že tak chtěl podpořit nebo vyzdvihnout  hrdost Chodů na své předky, a že to určitě nebylo z neznalosti. Jiný důvod to snad ani být nemohl a je potřeba konstatovat, že se tento záměr  oběma pánům dokonale podařil. Od té doby je symbol psí hlavy  trvale spojován s tradicí Chodů a se službou na státní hranici.  Vyobrazení chodského psa s bohatou dlouhou srstí a krátkýma ušima, tak jak jej od Alše známe, je s malými obměnami užíváno dodnes různými společenskými organizacemi, a jako svůj znak nebo chcete-li logo jej  používá v současnosti  Klub českého pohraničí.

     Někdy se o chodském psu říká, že je to vlastně dlouhosrstý  německý ovčák, který tady byl dříve a z něj se teprve  chodský pes vyvinul.  Historická pravda je však taková, že Alios Jirásek napsal svůj román Psohlavci v roce 1884 a přibližně v té době jej také Mikoláš Aleš  ilustroval. Historie  vzniku plemene německého ovčáka je všeobecně datována do osmdesátých let 19 století. Znamená to, že typově stejní psi existovali na obou stranách česko-bavorské hranice, a že tedy Mikoláš Aleš v žádném případě od Němců neopisoval, neboť v době kdy dílo ilustroval byl chov německých ovčáků někde na začátku a vědělo o něm jen pár zasvěcenců a  v Čechách vůbec nikdo.     

     Ing. Jan Findejs  ve své knize Chodský pes podrobně popisuje jak se chodský pes dostal do znaku českých skautů.  Pro A.B. Svojsíka  vytvořil k příručce českého skautingu  pro jeho základní stanovy  obálku s hlavou chodského psa sám Mikoláš  Aleš  již v roce 1912.  Až po roce  1918 se zrodila skautská lilie s hlavou chodského psa na jejím středu a znak tak získává definitivní podobu. Skautskou lilií však užívání symbolu hlavy chodského psa nekončí. 

    Po skončení první světové války se s novou Československou republikou rodí také její nová armáda. Nově vzniklé hranice se stávaly často předmětem místních sporů a někde i bojů a k uklidnění situace docházelo postupně i když nespokojenost i nadále přetrvávala. Na ochranu hranic jsou proto budovány četnické hraničářské stanice, ale také  speciální hraničářské jednotky čs. armády. Zatímco četnické hraničářské stanice používají pro své odlišení jednotlivých útvarů jiný systém, armádní hraničářské jednotky navazují na chodskou tradici a jsou označovány jako druh zbraně a to na límcových výložkách. V roce 1922 je vydán  VV  č.151, kterým se stanoví, že: „ Pro hraničářské prapory a veškeré horské útvary stanoví se límcové odznaky. Odznak pro hraničářské prapory představuje psí hlavu, pro horské útvary sokola. Odznaky jsou raženy z bronzového plechu, černě patinované, opatřené bodci k připevnění a nosí se na výložkách blůzy a pláště, hlavami k sobě. Odznaky pro mužstvo a gážisty jsou stejné.“ Armádní hraničářské prapory jsou tzv. pěšáci a hlavy psů jsou na límcích blůz a plášťů proto podloženy červeným grogramem. 

    Příslušné vojenské předpisy upravovaly i přesnou podobu vojenských praporů, praporců a standart. Například město Vimperk věnovalo prapor 4. hraničářskému praporu, kde je mimo jiné   i hlava psa jako hraničářský  symbol.

    Samozřejmě, že na státní hranici v té době působila ještě finanční stráž  a v roce 1933 vznikly četnické pohotovostní oddíly jako reakce na vývoj politické situace v sousedním Německu, a v roce 1936 bylo vládním nařízením rozhodnuto o zřízení Stráže obrany státu (SOS).  Tyto jednotky byly vojensky organizované a vycvičené a uváděly se do činnosti při vyhlášení ostrahy nebo  mobilizace. Byly složeny z vojenských osob, příslušníků četnictva, policie a finanční stráže. SOS tvořila první sled československých branných sil, ale ani ona hlavu psa jako své označení nepoužívala, nicméně je potřeba se o ní alespoň zmínit, neboť její působení na státní hranici ČR je z historického hlediska velmi významné a i ona se hlásila k tradicím ochrany státní hranice po vzoru dávných Chodů.

    Po skončení  II. světové války a po osvobození Československa bylo započato s výstavbou Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti, stalo se tak již koncem května a počátkem červa 1945. Úkoly vyplývaly ze situace v pohraničních oblastech, přičemž v severních a severozápadních oblastech byla situace nejsložitější a proto zde bylo dislokováno všech 12 rot od Broumova až po Tachov. Příslušníci pluku střežili důležité průmyslové objekty, vykonávali pořádkovou službu, chránili osídlence a národní majetek, doprovázeli transporty Němců při odsunu a prováděli ochranu státních hranic. V roce 1948 vzniká speciální útvar 9600, který je určen zejména pro potřeby ochrany státních hranic. Až k 1.říjnu 1951 bylo provedeno jednotné stejnokrojové označení příslušníků PS a bylo také stanoveno, že na klopových výložkách bude pod zeleným vyložením hlava psa. Vrací se tak zpět označení, které před válkou používaly hraničářské prapory, rozdíl je pouze v barevném vyložení klopových výložek, ty byly u hraničářů červené  a u PS jsou zelené, vyložení má ale stejný tvar a ve vypracování  hlavy psa je rozdíl minimální. Ten PS má položené uši, ale typově se jedná o stejného psa. Pohraniční stráž se vždy hrdě hlásila k odkazu Chodů jako strážců hranic a ve své symbolice využívala velmi často vše co toto propojení se slavnou historií připomínalo. Symbol psa byl v těchto jednotkách  doslova na každém kroku. Písmena ve zkratce jsou vlastně kryptogramem slova pes=PéeS a této bezpečnostní složce dává  nové jméno-Péesáci. Jméno  stejně hrdé i hanlivé, stejně vychvalované i zatracované  jako to, které dostali Chodové - Psohlavci. Psovodi jsou v těchto jednotkách elitní profesí a veřejnost vnímá Péesáky jako ty, kteří  chrání hranice Československa, ale také jako ty, kteří představují v práci se psy v té době v republice naprostou špičku. Uniformy vojáků byly rozlišeny tak, že vojáci základní služby měli na klopových výložkách, na zeleném grogramu hlavu psa v matném provedení, praporčíci v bílém a důstojníci ve žlutém, generálové nosili tutéž žlutou hlavu psa na náramenících jako symbol označující druh zbraně, na polních uniformách měli všichni hlavu psa v matném provedení. Hlava psa se objevuje na medailích, vyznamenáních, pamětních,  příležitostních i výročních odznacích, odznacích třídností, vlaječkách a praporech nebo i na různých upomínkových předmětech. Přestože i tento symbol podléhá ve své době různým uměleckým vlivům a tvůrčím nápadům výtvarníků, pořád to jsou jen variace na hlavu chodského psa, tak jak jej poprvé ztvárnil Mikoláš Aleš.

     Označení pohraničníků je využíváno policejními útvary na státní hranici až do roku 1995, kdy došlo k celkovému přestrojení Policie ČR a s novými uniformami zmizela i hlava chodského psa z klopových výložek. Až v roce 2001 probíhá u Policie ČR dílčí reorganizace, jejímž výsledkem je liniové řízení služby cizinecké a pohraniční policie. Současně s tím začaly i práce na novém logu služby, které by ji charakterizovalo. Jako oficiální logo byla nakonec vytvořena osmicípá stříbrná policejní hvězda s černou hlavou psa na zeleném poli uprostřed. Okolo hvězdy je v kruhu modrá stuha s nápisem:“ Služba cizinecké a pohraniční policie“.  Dnem 21.12. 2007 vstoupila ČR do tzv. schengenského prostoru, z názvu služby zmizelo slovo pohraniční, nicméně hlava psa má v logu být i nadále ponechána. I když užívaná hlava psa už  dávno nepřipomíná Alšova chodského psa a není ani příliš podobná německému ovčáku ( sami někteří policisté o ní říkají, že je to doga, jedná se totiž o prostou kopii hlavy psa ze sportovních pohárů a diplomů užívaných již dříve v komerčních prodejnách s tímto zbožím,  až v poslední době se přistupuje k dokonalejšímu výtvarnému zpracování, kde je hlava více podobná německému ovčáku),  symbol psa se vryl do podvědomí ochránců státních hranic  a široké veřejnosti tak silně, ve spojitosti s touto službou, že si jiný lze jen stěží představit a  pár plstěných bot by jako symbol připadal  dnes jeho nositelům jaksi nepatřičný. Čas oponou trhnul , doba pokročila , pes je ve službě zatím v mnoha směrech stále nenahraditelný, i když jsou stále tací, kteří to neradi slyší a připouští. Vrací se tak znovu na uniformy policistů v podobě čestných odznaků a třídností specialistů, je užíván na plaketách , diplomech a upomínkových předmětech. Tradice založena před stoletím stále žije i když si ji  nová doba přizpůsobuje svému vkusu a nic nevadí, že si vypravěč a malíř trochu pohráli se svou fantazií, aby národ byl o něco hrdější a pyšnější sám na sebe. Co by jinde za to dali, to jenom my současní bychom neměli zapomínat. Kdo si neváží svých předků, riskuje, že si jej nebudou vážit jeho potomci. (jc)

*) Kronika  tak řečeného Dalimila, Svoboda 1977, str. 81

                                                          Autor je veterán policejní pohraniční služby.

Použito se souhlasem autora z www.zelenykamen.estranky.cz